DSC_2080-3.jpg

O MNĚ

O mně.png

 

 

   Jmenuju se Markéta Káňová a je mi 22 let. Kromě kynologie mám i pár dalších koníčků. Především je to architektura a vše s ní spojené. O tom se můžete víc dozvědět na mém webu marketa.kana. Dalšími mými koníčky jsou badminton, stolní tenis a squash.

 

A jak jsem se dostala ke kynologii?

 

   Asi jako každé malé dítě jsem chtěla psa, to jsme ještě bydleli v paneláku a rodiče se tak vymlouvali, že do bytu pes nepatří: ,,Až budeme bydlet v domku, tak pak budete moct mít psa.'' Tohle prohlašovali s naprostým klidem, protože je ani ve snu nenapadlo, že se vážně jednou v domku ocitneme. Když se tak stalo, vzpomněla jsem si na jejich dávný slib. Rozhodla jsem se, že to tak přece nemůžu nechat :D, jednou to slíbili a tak to splní! :D Ale nebylo to tak jednoduché...

   Známí měli štěňátka jorkšírků a opravdu nechybělo moc a mohli jsme si jedno odnést. Když držíte takového drobečka v ruce, těžko ho už vracíte. Naštěstí měli rodiče dost rozumu a štěňátko jsme si neodnesli. Proč naštěstí? - Tehdy jsem to tak nebrala a celou cestu domů (!!! :D ) jsem s nima nemluvila. - Bylo dobře že jsme si ho neodnesli, protože jsem o psech vůbec nic nevěděla. To roztomilé štěňátko by dopadlo asi jako většina pejsků, kdy se všichni hádají kdo ho bude venčit....

   Po tomhle jsem si ale řekla, že se tak snadno nevzdám! :D Začala jsem pročítat knížky, časopisy, encyklopedie - no snad všechno, kde bylo slovo PES :D. Mezitím jsem sháněla to pravé štěňátko. Moje nejoblíbenější plemeno bylo erdelteriér, ale protože mamka nechtěla velkého psa, přehodnotila jsem to na velšteriéra :D. I přesto, že ve všech knížkách bylo napsáno, že se nemáme rozhodovat podle vzhledu pejska, byla jsem já - velký odborník :D - rozhodnutá pro toto plemeno. Věta, že je velšteriér vhodný jenom pro myslivce mě vůbec neštvala... Odpověděla jsem na pár inzerátů, ale vždycky rodičům něco vadilo - buď to bylo daleko, nebo drahé, nebo zase podezřele levné.

   Pak jsem objevila velšteriéra v Ostravském útulku. Jeli jsme se tam podívat, ale když nám ''velšteriéra'' přivedli, došlo mi, že zase odjedeme s prázdnou. Byl přerostlý a prý to byl notorický útěkář :(. Celou cestu domů jsem probrečela a začala pochybovat, že vůbec ještě někdy psa mít budu.

   Ale doufat jsem asi nikdy nepřestala. Pořád jsem kontrolovala všechny inzeráty a stránky útulků. Pak se mi opět v ostravském útulku zalíbilo jedno štěně a rodiče souhlasili, že se tam pojedeme podívat. Po téměř pěti letech přemlouvání jsem si už jen těžko dokázala představit, že opravdu jednou toho pejska mít budu. A když štěně přivedli, říkala jsem si, že to už snad fakt není možné, protože to byl kříženec nějakého velkého psa a v sedmi měsicích byl velký snad jako ovčák :D. Když jsem koukla na obrovské tlapy, tak jsem si říkala, jestli to náhodou není Pes Baskervilský :D. Tehdy mě rodiče překvapili, když se zeptali, jestli nemají nějaké jiné štěňátka a oni odešli za dveře a když je zase otevřeli, vyřítila se na nás malá rezavá kulička......Shannynka :))). Hned se vyvalila na záda a nechala se drbat na bříšku. Byla to láska na první pohled nebo možná taky osud ;). A tehdy jsme s prázdnou neodjeli.

 

Cvičák

 

   Shanny byla od začátku zlatíčko, nikdy nic nerozkousala, nezničila... Akorát na procházkách někdy nechtěla poslouchat a mě bylo jasné, že když s tím něco neudělám, bude to jenom horší. Zašla jsem na cvičák ZKO Opava a stala se členem. Vystřídaly jsme několik výcvikářů a prošly různými styly cvičení. V roce 2011 jsem byla členem ZKO Otice. A také jsem v tomto roce začala aktivně cvičit obedience. V tomto sportu mi velmi pomohly Marta Fuglevičová a Kristýna Vojkovská.

 

Agility

 

   S agility jsem začla proto, že jsem chtěla dělat něco, při čem bysme se se Shanny pořádně vyblbly. Mým hlavním cílem v agility je, aby to Shanny bavilo, což mi teda někdy dá pěkně zabrat, protože když jí to baví, tak běhá pořádně rychle a já ji potom nestíhám :D. Už máme za sebou pár závodů, ale žádná sláva to teda není :D, jak říkám, hold Shannynce nestačím.

 

.Co dodat....

 

   ....snad jen....Často se setkávám, nejen v poslušnosti ale i v agility, že si lidi pořizují psa proto, aby vyhrávali závody nebo dosáhli určitého cíle. Mají určité ambice.... Nemyslím si, že je to špatně - je dobře, když někdo ví co chce a dokáže za tím jít. Jenže já jsem si nepořizovala psa, abych vyhrávala závody a skládala jednu zkoušku zadruhou, ale abych měla nejlepšího kamaráda jaký vůbec na světě může být a tím Shannynka je. Všichni mi říkali, že se Shanny můžu něco dokázat. Já doufám, že dokážu - že dokážu, aby Shanny měla šťastný život.... :)

 

 

Na závěr bych chtěla poděkovat :)

 

   Především a také nejvíc mým rodičům. Za to, že tak dlouho odolávali mému škemrání o psa, dokud jsme nenarazili na Shannynku (I když mě to tehdy dost štvalo XD), za to, že mě podporují nejen finačně a taky za to, že trpělivě snáší to mé neustálé klábosení o psech :D.

   Potom také děkuji všem, kteří mi nějak pomohli s výcvikem, nebo ''jenom'' s výchovou. Protože každý kdo mi pomáhal, mi věnoval spoustu času a díky nim jsme to se Shanny dotáhly tak daleko... :)

   A můj velký dík patří samozřejmě Shannynce. Děkuju jí za to, že má se mnou trpělivost, že snáší všechny mé výmysly... Prostě, že je to nejlepší pes pod sluncem ;)

 

 

Poháry.jpg
PICT2645.jpg
DSC_7555-3.jpg

Zápatí.jpg

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one